10.3. 2025 Stoupáme k Velké stúpě v Sanchi

Po snídani v hotelu vyrazíme na cestu na kopec, kde je stúpa s ostatky Budhy. Nevím, jak daleká je cesta, ale jsem nějaká zlenivělá a nikam se mi nechce. Nicméně procesí se vydá do pohybu a já v něm. Cestou mám nějaké chmury, tak si s tím pracuju. Pohlcuje mě smutek a řeším si v sobě jednu osobní událost.

Na to je asi taková cesta na "Golgotu" ušitá, třeba tam dojde k nějakému smíření, zklidnění, nebo co já vím. Nicméně příjmám věci jak se dějí, pozoruju sebe, neztrácím naději, že po černé přijde zase bílá. Mám blízko svoji Silvi. Nejsem však moc otevřená sdílet a tak jsme trochu v rozladěné konstelaci, jelikož neví, co mě souží. A tak to prostě je.

Vždy se snažím hledat to pozitivní, ať se děje cokoliv, ale tady jsem v bodě, kdy si musím přiznat, že si nevím rady. Nicméně události plynou dál. A jak už to tak bývá, věci se nabalují a nespokojenost jde s takovými stavy ruku v ruce. I tak vím, že mám sílu v sobě cokoliv transformovat a už jsem to dokázala tolikrát v životě. Dám to i teď. Neztratím ale svoji citlivost a otevřené srdce. Emoce a pocity jsou tu to nejsilnější, co můžeme zažívat a já miluji všechny své stavy.

Když vyjdeme nahoru, zastavíme se pod jedním krásným velkým stromem, abychom si řekli intrukce. Líbí se mi. Je to totiž rozchod a můžeme si dělat, co se nám zachce. Jsem ráda, chození s davem a v davu mi nevyhovuje. Mám to tak odjakživa a ráda trávím čas i úplně sama. Je to terapie a doporučuji každému. I když zpočátku je nejhorší na tom vlastně to - ustát sám sebe. A v pravdě se na sebe zadívat.

Je horké slunce, místo má zvláštní sílu. Nejdřív se snažím vše fotograficky zachytit, ale zjišťuji, jak už jsem v tomto celkem vyhořelá. Nebaví mě na tom to dosahování. Mnohem víc je pro mě ten prožitek, kdy nic nedělám a jen tak jsem. A to je třeba dělat, tam je to ticho, tam je to usebrání, tam se rodí odpočinek, síla a uvědomění. A tam z toho místa lze vnímat už i semtam to duchovní napojení.

Projdeme si kolem dokola tu hlavní stúpu. Překvapí nás, že to nemá žádný vnitřek, že se tam nedá nijak dostat. Lze to obejít kolem dokola. Jsem však znavena, slunce je úporné, toužím se zastavit. Na chvíli se oddělujeme se Silvi. Pak se nám nějak podaří udělat si ucelený obraz místa. Tato budhistická stúpa je vyobrazená i na bankovce 200 rupií.

Nad stúpou objevujeme další chrámová místa, ruiny, pozůstatky a prvky hinduismu i budhismu dohromady. Jsou tu i takové zahrady, nádherné stromy, lavičky k zastavení. Dobré místo k poslednímu odpočinku.

Udělám si okruh, dojdu zpátky ke stúpě a pak se sem vydám znovu se Silvi, abych jí to ukázala. Zajímalo by mě, co se tady dělo v reále, jaké obřady, jak ti lidé vypadali, za co prosili, obětovali. Má to své kouzlo.

Nakonec se vyvalíme na louce a pozorujeme opičky. Hledáme stín a osvěžení. Není tu nikde nic jako káva. nebo zmrzlina. Jediný stánek byl dole u vstupu a tam mají nějaké sendviče, nic moc extra, ale i za to je člověk rád však.

Rozhodujeme se v nějaký čas, že tu setrváme celý den a na hotel se nevrátíme, jsem ráda, že se nevracím takový kus zpátky.

Večer nás čeká nějaké promítání. Je to na můj vkus dost primitivní a kdybych se neúčastnila, ani by mi to navadilo. Promítali film na stúpu, ale nejasně, nepřesně, s výpadky a ozvučení taky šílené.