Část devátá: bouře v poušti Tharr

🪷INDIE
Můj příběh část devátá
Další den v poušti Tharr

🏜Den začíná s východem slunce. Probouzíme se zase do zimy, nicméně pod peřinou mi je ve stanu teplo, takže se s tím dá fungovat. Dopuji se tady vším možným, dračí krví, nosníma kapkama, samahanem, esenciálními oleji. Jinak hodně pomáhá zázvorový čaj, který indové mají fakt dobrý.

Holky jdou na ranní meditaci a já se přidávám se sluníčkem až na snídani. Zatím nevíme, jak bude vše pokračovat, ale plán je, že se sbalíme do menších batohů a už v poušti zůstaneme i spát pod širým nebem.

🌬Vítr však od rána opět fouká a má mnohem větší sílu, než včera. Domnívám se a možná se i trochu raduji, že za takového počasí to dopadne podobně, jako včera. Po obědě se však dozvídáme, že se přece jenom opravdu vyrazí. Přemítám, co udělat a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se domlouvám s průvodcem a rozhoduji si zde věci ponechat a po pouti na velbloudech se sem vrátit.

Nejsem v tom sama a moje spolubydlící "zmrzlá" Zuzi je na tom podobně. Sice není nemocná jako já, ale těžko snáší zimu, historek okolo toho má nespočet. To nás nyní a později velmi spojuje, budeme tak mít šanci se více poznat, strávíme spolu nějaký čas jen ve dvou. Obě se tedy scházíme na odchod se skupinou, ale věci si necháváme tady. Na cestu si tedy bereme jen vodu, nějakou proteinovou tyčinku a baterku.

🐫Karavana vyráží v podobný čas a opět se shledávám se "svým" velbloudářem Ramem a jeho Džanou. Už na mě čeká. Je to moc milé. Nechám si udělat i fotku na velbloudovi, ať taky nějakou mám, už mi taky psala rodina, že fotky sice samej velbloud, ale já nikde.

Dnes fouká vítr opravdu silněji a vnímám, že i cesta pro velbloudáře je náročnější. Nicméně i tak sleduji krásné pouštní scenerie a užívám si to. Jako po celý čas mi navzdory mé indické chorobě nechybí nadšení a jsem moc vděčná, že toto tady mohu zakusit.

A mám oporu v tom, že se potom zase vrátím do zázemí kempu, kde je většinou teplá sprcha a záchod a v noci se můžu zavrtat pod těžké peřiny.

🧕Putování trvá odhadem asi 2,5 hodiny. Vystoupáme na duny, kde se písek hodně víří a tak mu odoláváme, nejlíp, jak dovedeme.

Nicméně právě toto jsou ty nejkrásnější scény v kontrastu se sluncem, které příjemně hřeje a dobarvuje všechno kolem nás. Je v tom život.

Po chvíli poznávám, že jsme v cíli. Tato oáza nevypadá příliš hostinně, nic moc tu není, jen písek a nějaké křoviny.

🛻Do místa dorazí zásobovací džíp s potravinami, vodou a dekami, které později ostatní fasují pro přenocování. Je mi horko a necítím se úplně ve formě. Možná mám horečku, ale to nevím.

Sedám si s mojí skupinkou “Bylo nás pět” a chvíli si s nimi užívám společnosti. Uděláme si selfíčko, smějeme se. Tak ráda bych víc fotila, ale jsem unavená cokoliv dělat a tak šetřím síly.

🚶‍♀️‍➡️Potom se jdeme s holkama přeci jenom projít na fotogeničtější místo a chvíli se tam zastavujeme. Krátce s nimi cvičím naše ženské ásany rituálu Mohendžodáro a pak ještě chvíli trochu fotím, ale spíš taky odpočívám.

Slunce se snáší k obzoru, je zlatá hodinka, je to moc krásné.

Taky zachycuji toho černého brouka tiky tiky v pohybu. Je fakt akční a dělá zajímavé stopy za sebou. Ještě se vydám za velbloudy blízko mého průvodce Rama. Ten jim potom svazuje nožičky. Dělá se to tak na noc, aby se nerozutekli.

👱‍♀️Cítím, že potřebuji být chvíli sama a tak si vyhlídnu takové vzdálenejší místo, které vypadá z dálky kouzelně. Je tam asi pět pouštních stromků a zdálky to působí jako odpočívadlo. Taková jakoby soukromá oáza to vypadá. Vede k tomu cestička.

Sedím zde možná víc jak půl hodiny, dělá mi dobře ten odstup a sleduji celou scenerii našeho tábora z povzdálí.

Trochu se probírám svými pocity z toho všeho a spojuji se víc ze sebou. Jsem tak daleko od domova zde v poušti...Co tu vlastně dělám? ...Postupně se začíná stmívat a tak se rozhoduji se vrátit za ostatními, dokud ještě vidím na cestu.

👀Když přicházím, už se setmělo a koukám, že někteří už večeří. Tady jde vše rychle. Pouštní tým, co se o nás stará je sehraný a každý plní svoji roli. Je to obdivuhodné v těchto podmínkách nakrmit skoro 50 lidí.

Jdu se podívat, jak se jídlo tvoří a potkávám se s partou velbloudářů, kteří se proměnili ve výrobce placek čapati. A tak si kousek zvěčním🎞 a potom se k nim přidávám.

😮Je to super. Já a další dva domorodci plácáme placky a Ram je opéká na pánvi nad ohněm. Je s nimi veselo, smějí se. Nerozumím jim, mluví se mezi sebou svým jazykem, ale nevadí mi to. Do toho jim občas něco řeknu česky, ať taky slyší to naše. Jsem ráda, že jsem chvíli součástí tohoto děje a u něčeho pro mne tak neobvyklého.

🥄Potom už taky dostávám jídlo a odpojuji se od nich. Nicméně nějak ani nemám hlad. Nevím, zda to je tím, že vím, že ruce si tu nikdo nemyje(teď jsem měla možnost to chvíli pozorovat), ale i z předchozích dní mám žaludek spíš na vodě a tak jsem raději střídmější.

Když si to už nesu, zakousnu se cestou do té placky a ta mi pěkně zaskřípá mezi zubama .. uaaa.. teď už fakt přemýšlím, jak to vůbec dokážu celé sníst. Trochu si přeju, ať nemusím, zároveň však jsem si vědoma všeho toho úsilí okolo toho a jsem také naučena neplýtvat jídlem.

Přání, co si tady v Indii přejete se splní mnohonásobně rychleji, než je běžné. O tom jsem se přesvědčila nyní, ale také později !!!

Následující dění v poušti fakt nevymyslíš.

👁Ještě se na jídlo naposledy podívám, když v tom se zablýskne a mám dojem, že na mě někdo chrstne vodu. A v tu ráno prší! A nemálo! Začíná povyk a vlastně už je tma, takže scénu osvěcují záblesky.

Stojím tu udiveně s talířem v rukách, který najednou zaplaví voda. Pokládám to někam na okraj prostoru pro ležení a začínám i já být celkem mokrá! Střídá se ve mně nadšení, ale i obavy o zdraví.

🤪Legrace pokračuje. Žádné nadkrytí tu není a Zuzi velí - rychle do auta. No uděláme to, ale sranda je, že džíp není krytý a kabinka je obsazena - tam sedí Monika a drží fleka Igorovi.

Takže si sice sedáme do zadu na korbu auta, ale prší na nás. Ostatní jsou na tom mnohem hůř. Nemají se kam schovat!

Monika nám dvěma ale pohotově půjčuje karimatku a dáváme si ji tedy alespoň nad hlavy. Začínám byt ještě mokřejší a pomalu cítím zimu. Ale stejně se tomu smějeme, co jiného asi tak můžeme dělat.

Trochu to pomáhá, když pozornost jde jinam než na katastrofu. Trochu uvažuji, zda to můj stav ještě nezhorší a sedím aspoň na trochu suchým fleku a dýchám. Co víc si přát?

😲Jsem zvědavá, jak to skončí. Když se pořádně vyprší, tak to ustane. No uf. Indové pohotově zapalují oheň, u kterého se skupina ohřívá a suší. My se zatím nehnem z místa na autě, ale máme to vše před očima. Nakonec pokračujeme dle plánu.

Zpíváme mantru "Spěchání nemá požehnání" a jsme tak moc rádi a vděční, že to dopadlo takto! A co si zde uvědomuji? Že opravdu se nevyplatí spěchat a to platí i v těch našich úvahách. Nemalujme si jakýkoliv budoucí okamžik špatně. Spíše mysleme na ty lepší varianty. A odevzdejme to.

Někdo prohlašuje, že v poušti prší jednou za život a my jsme byli u toho! ⛈️ 😀.*

🦉Později se vracíme já, Zuzi a ještě pár dalších lidí zpátky do kempu autem. Ostatní tam přenocují. Jsem ráda, že budu v suchu a teple, vděčná. Myslím na ostatní v oáze, aby to zvládli bez úhony a taky se nenachladili. Cesta autem za skoro 🌕 úplňku je bláznivá a obdivuji, jak dokážou projet některé úseky s pískem i když je mokrý.

Děkuji za tento den!

*potom se na to ptám místních a prý i v poušti prší, třeba jednou za měsíc, záleží na daném období. Nevím, jak je to v období dešťů, to se ještě musím doptat. Zajímavé je, že písek zůstává druhý den několik hodin mokrý, než jej slunce zase dokonale vysuší. Jsem moc vděčná, že jsem spala v teplé posteli. A zároveň musím ocenit ty, kteří to tam přečkali ve vlhkých věcech se vším tím nekomfortem. Noci jsou tam studené, průměr v únoru byl tak 13 stupňů.