Část dvanáctá: šťastný návrat z pouště

🪷INDIE
Můj příběh část dvanáctá
Návrat skupiny do kempu, přivítání

🌞Je tady další nové ráno se sluníčkem za “chalupou”.

Probouzíme se pomalu, jako štěňátka a nikam nespěcháme. Chci si naplno vychutnat každý okamžik dne. Začínám se cítit konečně trochu lépe a znovu jsem za to ráda, že jsem mohla tyto dny trávit tímto způsobem a v souladu se sebou.

🍸Dáváme ranní slivovicové občerstvení, já čaj a instantní kašičku. Když dojde slunce na zápraží, tak se zase vyhříváme a kocháme se pohledem na strom před námi.

Místní vrána zakrákorá, zelení ptáčkové zahopkají a v nějaké chvíli se zhoupnu i já na houpačce, která je připevněná ke stromu. Další činnosti jsou ošetření pleti, moje oblíbené sušení vlasů hřejivými paprsky a jen takové to ladění, vnitřní klid, pohoda.

🎶Později zase zpíváme další mantru s Igorem tentokrát s tématem: Je to láska? Zase se rozplýváme a já si znovu užívám ten téměř prázný prostor s výhledem do pouště a vnímám pouhopouhou přítomnost.

🆕Dnes se to promění, čekáme totiž návrat celé skupiny a její karavany z nitra pouště. Připravuji se na tu změnu, uvědomuji si ten rozdíl. A pak se začínám těšit.

Po našem společném zpívání si jde Zuzi, která je ještě taková oslabená lehnout a já se rozhoduji vyrazit pískem směrem nahoru nad kemp. Chtěla jsem to už udělat od prvního dne, ale šetřila jsem síly.

👣Našlapuji pískem a střídám jednu nohu za druhou. Vnímám ten hřejivý kontakt, který je zároveň i masáží chodidel. Když už jsem nahoře, přece jenom jsem zadýchaná. Zeširoka se vyvalím a postupně nasávám celou tuto scenérii. To bych nemohla nevidět.

V dáli vidím vesnici kolem které jsme tuším projížděli, když nás sem džípy přivážely. A pak si udělám celkový obrázek, jak to tady z této perspektivy vypadá.

🐫Netrvá to dlouho, když v dáli spatřuji první navracející se velbloudy i s jejich pasážéry. Jsou ještě stále hodně daleko a asi možná netuší, jak zároveň blízko k cíli. Snad to nemají dnes moc náročné, říkám si.

😇Uvolněně pozoruji další dění v kempu, které zatím není nijak moc frekventované. Nicméně mám vše jako na dlani a přehled.

Slunce pálí o 106 a tak se zakrývám šálem. Dlouho tu být nemohu. Nicméně v jednu chvíli se ještě přesunu o kus dál, abych vše viděla i odjinud.

🫱Rozhoduji se, že půjdu vítat první navrátilé. Ještě mám čas, vypočítávám si odhadem dle postupující karavany o které mám přehled. Teď už jdu obloukem dolů kolem druhého stromu khejri.

➡️V jeden okamžik už ale zrychlím a přijdu tam přesně v pravou chvíli 🙂. Vítáme se. Vypadají spokojeně, jásají. Čeká je dnes odpočinek, postel a sprcha!

🎭Fotíme se s velbloudáři. Je to veselé a zároveň setkání dvou světů. Ten jejich je tomu našemu tak vzdálen. Nicméně vnímám u nich tu vnitřní čistotu, pravdivost, srdečnost. Stačí se jim podívat do očí.

🦶Pokračujeme do kempu, já jsem z toho celého znavena a jdu se vyvalit s novinkami za Zuzi.

Tu nacházím v její oblíbené poloze v posteli a tak ještě tak chvíli odfukujeme a za chvíli vítáme zpátky taky Mišku, která se nám vrátila, celá, nepoškozená a přežila to tam prostě!

🍽️Kolem 13.30 nás čeká oběd. Já teda jsem naprosto bez chuti a mám nějaké zažívací potíže, takže poprosím raději jen o suchou rýži. Dostanu jí pořádnou porci.

Na první pohled bez šance sníst. A tak se v tom hrabu, jako když mi bylo 7 a vybírali jsme se spolužačkou na ZŠ z rýže hrášek a napichovaly ho na vidličku, protože ho nejedla. Dám si ještě tonik, který trochu zalahodí mému bříšku.

☀️Odpoledne je flákací, spíše už najíždíme na mód, kdy je třeba se pobalit a to já ze všeho nejvíc nesnáším a tak to vědomě ignoruji a spíš polehávám, nebo hledám nějaké jiné možnosti, jak se zabavit.

Míša se pustí do prádla a já se rozhoduji jít na návštěvu k Dartíkovi a jeho milé. Je to fajn chvíle na jejich zápraží u stolečku.

Smějeme se, ptám se, kde mají chlebíčky a pak už je nechám o samotě, aby si užili sebe vzájemně. Udělám ještě nějaký menší okruh a skončím zase u nás, kde už je vypráno a vymalováno 😀.

🌄Když slunce zaleze, začne zase ta kosa. Je to takový fakt rozdíl, že přes den je člověk vyhřátej jak kamínka a pak najednou zhasnou a konec. Klepeš kosu. Oblíkáme další vrstvy a chystáme se na večeři a společný program.

🐐K večeři je speciální pokrm a to koza, kterou vesničané porazili pro nás. Způsob zabití byl prý důstojný a čistý, já u něj nebyla a asi mi to ani nevadí. Její duše šla prý přímo do nebe.

Mám trochu obavy jíst, ale toto si nechci nechat ujít a tak alespoň ochutnám. Je to opravdu vynikající. Nevím, zda jsem to někdy jedla. Ale na přípravu to bude chtít dodržet nějaké zásady stejně jako u skopového masa. Je to opravdu delikátní.

🧞‍♂️Pak si ze Silvou dopřejeme džin tonik. Džin je teda extra drahý tuším 750 rupií, což byla cena láhve vína v Jaisalmeru (jaká je nákupní cena netuším). Nicméně jdeme do toho, můj žaludek bude šťastný. A ano, je to fajn. Možná si uvědomuji, co to je za svátek, dopřát si něco výjimečného a vychutnat si to.

🧺Skupina je potom usazená v "košících" - tak nazývám ty stoličky, které tu jsou. Když si do nich zasedneš, máš pocit, že jsi v košíku 😀.

Začneme zpívat mantru. Je to láska?
Dobrou noc 🌝