16. úno 2025 9 min read Příběhy z Indie

Část osmá: První putování na velbloudech

🪷INDIE
Můj příběh část osmá
První vyjížďka na velbloudech

Po tom, co jsme úspěšně doputovali z nádherného Jaisalmeru do nitra pouště a bezpečí stanového pouštního resortu a užili si báječný hřejivý podvečer se západem slunce se probouzím ve velkém propadu. V noci byla velká zima, 13 stupňů pouze. Naštěstí jsem spala ve stanu v pevné posteli asi s dvěmi pokrývkami.

💊Včera jsem večer začala užívat antibiotika, která s sebou mám pro jistotu, kdyby něco. Večer jsem usnula s přesvědčením, že to prostě zabere a budu zase rychle jako rybička. Vnímám, jakobych se konečně teprve na této cestě zastavila a tělo se teprve uvolnilo a potřebuje hlavně klid a odpočinek.

☝️Což mi úplně nehraje z aktuálním plánem vyrazit na dromedárech do pouště a zapustit tam někde kořínky, spát v písku a vůbec všechno dělat v písku 🏜️.

Svádím boj ve své mysli, přičemž zatím mi zabírá to bytí v přítomnosti - nech to být. Ať se to uděje samo. Zároveň si uvědomuji program siláka, že všechno zvládnu a přetrpím a že to přece nic není. Nemyslela jsem si, že ho tam ještě mám. Nicméně jsem slabá v těle, kašlu, cítím těžkost na průduškách. Ranní meditaci v té kose vynechám, to je jasné.

👧Holky z našeho stanu mi snáší vše možné, jen abych byla v pořádku.
Zuzi se o mě stará jako o vlastní, jsem za ni moc ráda a tak jí laskavost oplácím, jak jen mohu. Tak třeba naše společné přípitky slivovicí jsou veselé. Brzy nás spojuje jedno silné téma a to: "nesnáším zimu".

🏥Když se později už po východu slunce, které konečně začne trochu topit dostavím na společnou snídani, která se odehrává venku na stejném podiu, kde nám včera hráli pouštní cikáni a hořel oheň. Sedím s holkama u jednoho ze stolečků a jsem ráda, že jsem ráda.

Občas od někoho přichází nějaká ta medicína, ať už pomocí laskavého slova, nebo v podobě nějakého zázračného lektvaru. Silva mi po snídani magicky namíchává oreganovou kapsli, kam ještě přimíchává po kapkách další své tajné ingredience. Je to kouzelné.

Moc mě baví její energie, sleduji její hravost a veselí. Je prostě úžasná. A obstará jak mě, tak i Dartíka, který má obdobné symptomy. Trochu na sebe mrkáme, protože nevíme, co tato alchymistické okénko skutečně přinese, ale zase každé takové posílení je dobré a bylinky jsou přece zázrakem přírody.

🌬️Domnívám se, že nejsem sama takto rozbitá, cítím, že i ostatní jsou unavení z cesty a potřebovali by ještě nějakou dobu relaxovat. To velmi brzy zařizuje někdo nad námi. Neboť najednou přichází písečná bouře. Je to pěkný fičák. Znamená to chodit zahalená v šále a mít ideálně i brýle, jinak písek a vítr udělají své😀.

🌃Počasí mění celou situaci a my se dozvídáme, že nás čeká ještě další noc tady v tom báječném resortu! 😴Tuto skvělou zprávu využijeme hned k odpočinku, přerovnávání věcí a dalšímu zušlechťování. Já toho moc udělat nemůžu. Nos je červenej, pusa stále odřenější. Maximálně se víc zamotat do té šály ještě.

Chystáme si také ošacení na velblouda🐫. Pro tuto příležitost mám nachystaný lněný gatě a bílé tričko a taky šálu na hlavua to můj oblíbený cestovní šátek alá arafat, který se mnou věrně cestuje i po dalších zemích.

🥑Kolem 13h máme oběd. Ovšem má nedobrá zkušenost s jejich stravou (vaří nám obdobná skupina co v hotelu) nečeká nic nového než žlutou majdu, cosi a rýži a tu jejich placku. Ještěže tu je ta skvělá pouštní indická medicína jak jinak, než oblíbené pivo s modrým ptáčkem 650 ml! To je totální záchrana. Pitný režim je základ a jistě se doplní svěle s mojí včera zahájenou léčbou😀.

➡️No a odpoledne v 14h se nachystaní na první vyjížďku na velbloudech. Sejdeme převlečení v turbanech na recepci. Nemusíme zatím nic balit na několik dní do pouště, tak je to celkem jednoduché. Silva a Dáša mi uvážou šátek a to mi taky vydrží po celou dobu. Jdeme za barák k velbloudům, kde už jich je nějaké to stádo připraveno.

😲Vše jde celkem rychle. Pozoruji ty přípravy, koukám po okolí. Je to taková pustina a u toho ten kemp. Nikde nic. Velbloudáři někde spali, ani nevíme kde, asi venku. Jsou tak asi zvyklí.

Na nějaké obavy není čas. Najednou sedím na sedátku na velbloudovi a můj průvodce Ram, jak se mi představuje mi dává v náznacích pokyny, jak to mám udělat a zvíře se se mnou skutečně zvedá. Jeho velbloud🐫( není jeho majetkem) na kterém pojedu se jmenuje Džana. Taky kluk. Vedle mě se drží čiperná Šárka na svém tahounovi. Všichni "druzí" jsou tak přestrojení, že je ani nepoznávám.

🐫🐫🐫Když karavana vyrazí, je ještě vítr, ale není to tak strašné. Koukám ze shora na mého průvodce Rama, který kráčí přede mnou. Je dost hubený, vysoký. Cítím z něj velkou pokoru. Tak nějak od počátku jsem ráda právě za něj. Je celý v bílém a má ochozené tenisky. Celý jeho oděv působí, že už ho má fakt dlouho.
A jde a jde.. nemá brýle.. jen jde.. stále kupředu, větru i písku odolný. Co si asi tak myslí? Jsem jistě další bílá turistka a on je určitě rád, že tu jsem💗.

🦻Slyšela jsem útržky hrůz, co vše se může přihodit na velbloudovi a rozhodla jsem se dopředu si nic takového dějově nevytvářet. Ale stejně tak jsem počítala, že nekomfort v sezení nastane. Od počátku samozřejmě víc cítím zadek, kosti a další svaly, které jinak ani člověk neví, že je má, dokud nejde do takové akce.

No a pak cítím brzy taky ten kůl, co má velbloud za krkem a já ho mám mezi nohama a držím se za něj rukama, abych nespadla.. takže postupně hledám různé možné varianty, jak ulevit od bolesti, polohuji se, koukám na ostatní, zda mě něco nenapadne.. ale hlavně.. žiju! Je tu další příležitost ponořit se do meditace, což se mi touto cestou bez času a cíle hezky daří. Slyším jen zvonky, které mají 🐫 na krku, cítím vítr a slunce ve svých tvářích..

🧠Nastavuju svoji mysl, že je to ok. Tak už jsem naučená. Bolest neexistuje a když, tak je darem, který nás odvádí od jiné bolesti (i duševní). Což se mi v nějakém čase, kdy nefotím a nechám se jen tak unášet daří a ten stav se mi opravdu líbí. Občas si vzpomenu, jak jsem jako malá koukala ráda a udiveně na filmy z pouště a představovala si, jaké to asi je tam žít.

🏜️Cesta postupně utíká, mění se scény, potkáváme ovečky, kozy, krávy a obrovské kaktusy. Od průvodce vím, že tu jsou antilopy (rychle utíkají) i divocí velbloudi. A takové malé ještěrky, co zalézají do děr, když se blíží potenciální nebezpečí.. V poušti také žije mnoho psů. Později se zblízka setkávám i s pouštním černým broukem. Prý je neškodný a dělá jen tiky tiky. V poušti se zavrtává všude možně, třeba pod odpočívající velbloudy, nebo lidi 😛. Já takové broučky ráda pozoruju, ale už méně ráda, kdyby po mně lezli.

🕰️Po dlouhé době - odhadem 2 hodiny už začínám toužit po pauze. Ta skutečně přichází poté co vystoupáme po dunách do takového klidnějšího pěkného místa.
Je to akčí, když pan velbloud musí vystoupat do kopce v té hordě písku, nebo pak naopak zase klesáme. Směju se těm otřesům a zároveň to nějak vyvažuji svým středem a držím se tak tak. Šárka za mnou to taky dává. A pak to přichází. Zastavujeme, velbloudář usadí velblouda, ukazuje mi, že musím do záklonu, abych nespadla a pak slezu a začnu si k sobě rovnat nohy😀. Jde to ztěžka.

👁️Rozhlížím se, všude písek, poušť, vítr dál fouká, ale ne tak, aby se v tom nedalo být. Zároveň je pro mě krása pozorovat pohybující se písek. Vyfotím skupinku, nebo pak dáme i nějakou společnou s holkama.

Pak si to zamířím na lov dun, třeba se něco povede, je zrovna zlatá hodinka. Vystoupám na dunu, která už z dálky přitáhne moji pozornost.

😋Mách chuť se v tom písku vyválet, nebo tak něco. Tím, že fouká ten vítr, můj živel, pohání mě to se jen tak radovat. Zažívám tu chvíle čiré lidské radosti a totálně se s tím spojuji.

Když už jsem nahoře, sleduji chvíli ty drobné nádherné vlnky v písku a zároveň to celé písečné moře, které je s větrem v pohybu. Když se otočím a roztáhnu ruce, jsem nahoře, mám celé dění pod sebou a … letím…Ještě chvíli si s tímto pohrávám, než najdu další nové podněty.

😶‍🌫️Pod sebou vidím část skupiny dole, klubka velbloudů a taky velbloudáře, co si sesedli spolu na tuto siestu. Po nějakém čase se snažím zastavit a jen tak se hodit do klidu. To ale dlouho nevydržím, žejo 😃.

💃Sejdu dolů, abych sem vytáhla holky, aby si to taky tak užily, jako já. Zuzi se chytá s radostí a Míša ji pak taky následuje. Nakonec jsme tu všechny tři. Myslím, že to chápou. Pak skupina žen dole jde cvičit Mohendžodáro a my 3 nahoře se přidáváme. Je to krásné.

🐤Lehce to zabijeme lahvemi s modrými ptáčky, které průvoce Kamal pohotově přivezl až sem do pouště! Nachlazené, orosené, prostě mňam. A tak pak trávím skvělý čas se Silvou a trochu si povídáme o našich životech. Je mi fajn!