Část sedmá: Rozloučení se zlatým městem 1/2

🪷INDIE
Můj příběh část sedmá 1/2
Rozloučení s Jaisalmerem

Končili jsme večer dýchánkem na střeše hotelu Sagar Guest. I když bylo trochu chladno, měla jsem teplou deku a bylo mi hezky v kruhu přátel. Takový jakýsi pokoj zavládl.

🕰️A už je tu poslední ráno ve slunném zlatém Jaisalmeru. Daří se mi zachytit zvuk modlitby. Je 6.15 místního času. U nás v ČR máme ještě hlubokou noc. Je tma a je tu poměrně zima i zde v hotelovém pokoji. Postupně se bude rozednívat. Skočím zpátky do pelechu, ať jsem v teple. Má záhadná choroba se rozvíjí.

Holky vstanou na budíka a jako každý den dáváme domácí slivovici od mého táty na vypálení červa. Odcházejí na meditaci na střechu druhého hotelu a já si tu zůstávám sama naposledy ve svém tichu a klidu.

Naslouchám zvukům a obrazům z podhradí. Zase si dávám čaj a zavnímám, jak jsem v těle zpomalená ještě víc, jak včera. Vysílám i tak velkou vděčnost a děkuji za vše, jak je. Že mohu být tady a zažívat tento okamžik startu nového dne. Vím, že právě toto mi pomáhá přežít ty těžší chvíle života.

😊Cítím, že bych tu nejraději zůstala ještě klidně několik dní. Mám pocit, že jsem si začala zvykat a konečně víc přijímat věci jak se dějí a taky to tu více poznávat, nebát se domorodých lidí, že mě třeba okradou, podvedou, nebo někam zatáhnou.

Navíc se mi to tu ve dne moc líbí, slunce a zlatavá barva chrámů a budov mě dobře vylaďují. Uličky, které jdu již poněkolikáté už nejsou tak cizí.

Nedá se nic dělat. Vše jednou končí, ale tento okamžik a další jiné žijí v nás dál, pokud si je uložíme v sobě a potom se s nimi zase spojíme, myšlenkou, obrazem, vůní, pocitem.

👗O něco později se oblékám a vykračuji pomalu na druhý hotel na "snídani". Nejsem moc ve své kůži, rýma se zhoršila a kašel k tomu. Mám oloupaný nos a pusu.

Těžko se mi navlíká do těch hader, co běžně nenosím, pracuji si s tou nevolí v sobě. Na snídani jsou velké bílé toasty (je mi jasné, že už nic lepšího nebude) s marmeládou a čaj masala.

Hledám klidné místo na sluníčku a tak si sednu vedle Radky, která je taky ve svém klídku. Něco si vyprávíme o hromadění věcí a do toho pozoruju šedého čipmánka, který čiperně poskakuje na protější střeše! Jak jsou kouzelní. Trochu mi připomíná naši veverku. Ještě je pak potkáváme i na dalších místech třeba v poušti na stromě, nebo ve městěch v parcích.

🥣Po snídani jde skupina na prohlídku džinistických chrámů. To už mám dávno za sebou a tak se rozhoduji trhnout se tentokrát sama, abych ještě trochu nasála tu atmosféru a pokud se mi podaří, měla i nějaký svůj vlastní vnitřní prožitek. Jsem moc zvědavá koho potkám a jak se v tom budu cítit.

👱‍♀️Mám představu, kam chci dojít, ale vůbec netuším, zda cíl dohledám. Jsou to taková děla na hradbách. Trochu dobrodružství, ale časově omezené bohužel. Projdu uličkou kolem chrámů a potkávám mladého Inda v riflové bundě s naušnicí v uchu.

Někdo mi zde povídal, že ta náušnice už značí nějaké to "bohatsví", možná vyšší status, možná kastu. Odhaduji ho na obchodníka, nabízí zde nějaké oblečení. Usmívá se.

Už už čekám, že mi něco bude nabízet, ale ne, místo toho se začne ptát a konverzovat. Je sympatický a příjemný. Ptá se, co si myslíme o Indii, jak to na nás působí, jaký je pro nás rozdíl. A také odkud jsem, ze které země.

👌Nabídne mi, že mě zavede na vyhlídku s pohledem na chrámy. Chvíli váhám, pak ale souhlasím. Jdeme po schodech nahoru na terasu. No jasně, další terasa. Z tohoto mi teprve dochází, jak je to tady koncipováno. Je tu mnoho dalších domů v rámci těchto mohutných hradeb a z každého se dá vyjít na nějakou takovou obdobnou a zajímavou terasu.

Je to fascinující, že život se tu odehrává většinou na takovýchto terasách. V dobách, kdy je tu největší horko (březen až červenec) je to pak ale pro Indy náročné období veder 40+ a je nejpíš i záchranou spát v noci právě na střechách domů a zabalit se do moskytiér.

🧘Chvíli se ještě bavíme, dokud se slovní zásoba nevyčerpá. Ukáže mi svůj Facebook a mluví o tom, že je pro něj moc drahé se dostat do Evropy. Je to kluk z pouště. Vyrostl tam. Ale dostal možnost studovat a tak prý může dělat i průvodce.

Takové štěstí mnoho pouštních lidí nemá. Často jsou nevzdělaní a dělají za málo peněz pomocné práce. Touží se dostat jinam, mít vzdělání, přehled, ale pro některé je to zapovězeno. Mnozí za celý život kromě pouště a tohoto města nepoznají nic jiného. A ta touha tam přirozeně je.

🪷Svěřuji se svému novému indickému příteli o našem tripu do pouště a o tom, že tam budeme spát 4 noci pod širým nebem. Diví se tomu a říká mi, že maximálně tak jednu noc bychom mohli zvládnout, ale jinak je to prý náročné a může být i nebezpečné. Trochu mne to znepokojí a věřím, že na jeho osobní zkušenosti bude část pravdy, která se může a nemusí projevit. Rozhoduji se o tom ve skupině raději nikomu neříkat 💃.

Sama pak v sobě po této konverzaci zažívám lehký alarm. Taky hlavně proto, že mám tu svoji zvláštní chorobu, která se mě tady v Indii drží po celou dobu od samého počátku. Moc dobře znám její (ochrannou) funkci. Zkouším si představit, jak to spolu zvládneme. Její podmínkou je, abych byla na sebe hodná. Pozoruji svoji vnitřní sílu a vnímám ji jako zatím nejkřehčí v životě, co kdy byla, zároveň vnímám její jemnost. Je tam velká touha po plynutí a odevzdání se tomu, co bude.

👱‍♀️Později už pokračuji dále sama uličkami trochu více směle, než předtím. Dojdu do místa, kde končí hradby. Rozhlížím se do hlubin a dáli pouště a hledám kudy se dál vydat. Vzhledem k času, kterého už nemám moc se možnosti redukují a já náhodou intuitivně zabloudím na další terasu, kde je takový zajímavý restaurant.

👁️Nikde ani noha, mám to tu celé pro sebe. Raduji se v přítomnosti okamžiku a taky z tohoto svého objevu, kdy se pode mnou rozpostírá výhled na věže džinistických chrámů. Trochu lapám po dechu, je takové suché horko a tak mám chvílemi pocit, že nemohu dýchat. Po chvilce si všimnu, že nejsem sama. V takovém malém okýnku se opět culí milý nenápadný indický číšník a uctivě zdraví.

👉Mají tady super posezení nadkryté nějakou zelení a tak to vypadá celkem svěže. Přichází za mnou a ptá se, co si objednám. Omluvím se, nemám už bohužel čas. Zeptám se ho, zda mu to nevadí, že si nic nedám. Odpoví mi se sepjatýma rukama Namasté - Tvoje spokojenost je zároveň tou mojí a usměje se! Znovu cítím jeho respekt a vnímám jeho naladění.

💓To moje srdce otevírá a je to pro mě velká inspirace! My lidé jsme schopni intuitivně komunikovat. A o tom se přesvědčím ještě několikrát na této mojí cestě! Chápu také, že v tuto chvíli jeho božství uctívá to mé. Je to nádherné uctívat se navzájem. Toto zásadně ovlivní moje další smýšlení nad Indy o kterých jsem ještě před pár dny neměla ani tušení. Nakonec se rozloučím a odcházím. Škoda že jsem ještě neměla odvahu se s ním vyfotit…

🥑No a pak už musím na oběd zpátky na střechu hotelu, kde je ubytována druhá část skupiny. Přicházím na čas, ale asi poslední. Musí mi přistavit speciální kouteček jenom pro mě. Jídlo mě nepřekvapilo - zase ta jejich směska 😛majda, rýže, cosi a k tomu placka. Zdá se mi, že buď nemají z čeho nakupovat, nebo zde prostě nejsou takové možnosti, jak u nás a například taková zelenina je utopie. Ale co bych tak chtěla, jsem v poušti. Nicméně zapiju to zase pivem s modrým ptáčkem, které má triumfální objem a to hned 650 ml. Na žízeň je jako dělaný a všichni Češi s pupíkama - milovníci piva by si tady lebedili.

👩‍🦰Zapojím se do veselí holek z mojí Mohendžodáro skupinky. Jsem tak ráda, že je tu mám. Hlavně Lidu a Daši. Je mi hezky. Fajn odpoledne, teplo - léto, společná radost, jakýsi pocit domova - až tak. Zase si zapisuju tento okamžik do svého nitra. Cestou na náš hotel ještě “vlítnem na obchodníky” a to prvně pro vonné tyčinky, kupu magnetek a jasně nějakého toho slona a velblouda - přívěsek pro mého synovce a neteř. Po celou dobu jim moje švagrová Hanka čte můj příběh, který sdílím na Whatśupu.

🪷Ještě si pořizuji červené indické náušnice, které už pak skoro nedám z ucha. No a pak mě holky podpoří v nákupu tuniky, kterou jsem moc chtěla a má ji teď na sobě i Dáša. Najdeme obchůdek a pán před nás rozloží hromádku různých barev a velikostí. Chci vínovou, nebo červenou. Vínová je malá a červená velikost 50 mě trochu děsí, ale nakonec to je přímo pro mě.

A je to tady. Holky mají jasnou představu o ceně. Smlouváme z 1200 rupií na 400, ale nechce nám ji za tu cenu prodat. Tak uděláme to, co bych sama asi nikdy neudělala - odcházíme. Holky jsou skálopevné a jednoduše mě podporují. No a v tom už stojí obchodník na ulici s balíčkem a cena je fakt 400. Hm takže, tak se to má dělat! Měla bych se jich víc držet 😁. Pak už asi rovnou na hotel, nebo ještě pro tamtu sukni? 😀

😱Na hotelu na mě přichází opět nafalšovaná panika z představy rychlého zabalení. Jsem osvícená sluncem a omámená pivem a jak to asi mám vše uspořádat, co z toho budu potřebovat, co ne? Asi nejvíce problematická a otravná věc tady. Hrabání, přebalování, hledání, redukování, a záhané objevování😁Můj hrozný pocit zmaru z toho, že mám zbytečnosti mě neopouští. Ale zase je to tady teď momentálně moje jediná starost.

😜No ale stejně vždycky vím, že nějakým zázrakem se moje existence i s materiálním obalem objeví na potřebném místě a někdy dokonce i v daném čase. Takže jo, stíhám to, jsem tu. Zase stojíme na náměstíčku, kde jsme před dvěma dny brzy z rána se tmou dorazili. Prodýchávám to. Třeba se sem ještě někdy podívám.

🎒Scházíme dolů pod hradby za hukotu a cvrkotu ulice, koukám na obrovské koberce s různými nádhernými vzory. Je další zlatý slunečný den a zároveň barevný. Prostě paráda. Dole v podhradí už čekají džípy. Zbavujeme se velkých báglů a kufrů, ty se dají na střechy aut a pak nasedáme do džípů.