Část třináctá: loučení s pouští Tharr 1/2

🪷INDIE
Můj příběh část třináctá
Srdceryvné loučení s pouští a úžasným kempem Sonal

🎭Třináctkou jsem začínala, když jsme vyjížděli z Brna. Sedadlo 13 to bylo ve žlutém vlaku a Silva se mě ptala, když lístky kupovala se vší opatrností, nevadí Ti to? Vůbec ne. Nejsem pověrčivá. A tak příběh číslo třináct může začít.

🏜Ráno světe div se, slunce opět vychází - krásné, jedinečné, okouzlující, hřejivé. Děvčata vstávají a chystají se na meditaci, v 8 h začne. Je to poprvé, co mám energii fakt jít a tak se sbírám, sleduji všechny svoje vnitřní výmluvné manýry, které skoro nejsou! To je znamení, že už je mi fakt líp, než dosud bylo.

🥻Oblékám si naši sutanu ve vínové barvě, která je někdy pocitově ošklivým hávem a jindy přece jen ochranou barvou poutníka a symbolem naší skupiny. Při tom mém chystání jsou holky stejně rychlejší. Doženu je však.

🎈Velká terasa už je plná lidí a je na ně krásný pohled. Hudba už v plném proudu. Martin dnes jede arabské tance na rozjezd a zní to prostě skvěle. Zapaluji vonnou tyčinku z Jaisalmeru, která voní tak božsky a krásně to dotváří atmosféru.

💃Tančím zlehka, nebo spíš poskakuji jako srnka a motám se. Hm, co kdyby mě v tom stavu ulovil dravec. Ale to by mě nejspíš neunesl a vybral by si někoho drobnějšího, třeba Šárku.

🌞I přes hřejivé sluníčko je tu ranní svěžest vzduchu a přece jen trochu chlad. Nicméně všichni jsou v pohybu, takže jim zima rozhodně není. Udělám pár záběrů ranní atmosféry a pak jdu ještě vylézt na střechu, kde jsem dodud nebyla.
Odtud je lepší pohled na celou skupinu a kemp.

🪬Uvědomuji si sílu okamžiku, vím, že jsme tu poslední ráno a vím, že ještě se udějí nějaké věci, než odjedeme, ale i tak.. pomalu se tady s tím vnitřně loučím.

🙏Po meditaci se usadíme do košíků a snídáme. Užívám si společnosti ostatních, atmosféru venku, prostě to všechno dohromady v tomto úžasném místě v poušti Thar na druhém konci světa💚. Vnímám všechny ty lidi, které jsem si za poměrně krátký čas tak moc oblíbila.

🙈Potom se tak trochu rozutečeme balit a taky platíme za svoji útratu tady. Já to balení prostě fakt nesnáším, takže když dojdu do stanu, holky už jsou zase hotové a já teprve koukám na ten svůj chaos. Na kraji však se koncetruji, je to vnitřní klid, co se k němu zde vracím 👍. Indie je na tento trénink jako stvořená.

😝Je to sranda pozorovat ty mé vnitřní rádce a rádoby pomocníky, kritiky, pány dokonalé a bůhví co tam ještě mám v té partě. Naštěstí uzavíráme kompromis a vymýšlím strategii - co potřebuji u sebe a co ne, nebudu třídit, prostě se to nacpe do velkýho a zdar. Což skoro vychází, až pak na to, že kus věcí se tam stejně nevejde??! No.. tak mám nakonec tyto věci v černém pytli extra👁.

🫨Jak mně se odtud nechce...Nicméně přichází ještě kluci z kempu, aby pomohli s těmi zavazadly, což je hodně super a fakt to oceňuji! Ne všichni muži jsou ochotni pomoct ženám. Vidím to dnes a denně. Jsem dojatá.

🌬Starali se o nás po celý čas a když jsem se tu povalovala, nosili mi ty čaje a vařili oběd a ještě byli milí, přátelští, usměvaví.. No prostě..ááá (bude mi to chybět). A tak se loučíme, vyměňujeme si nějaké kontakty, děláme selfíčka, indicky nikam nespěcháme, což mě rozesměje v tom duchu, že jsem se před chvílí vystresla z toho balení a oni se teď chtějí fotit a objímat.

🫣A tak přece jenom už najednou jdu s nimi skrz kemp na recepci. Potkávám ještě další vysmáté lidičky naší tlupy… Zase se s námi chce někdo fotit, toho ani neznám, vypadá hodně cizokrajně a má takový ten zkroucený knír 😀. Nějak si už na to začínám zvykat. Je to tady normální a oni se rádi fotí u všeho možného a taky s bílými lidmi. Tohoto pána už asi ani nikdy neuvidím. A moje foto zůstane někde v Indii zapomenuto v cizím mobilu.

🥲Nemám ráda loučení NAVĚKY. Asi proto, že vím, že navěky NENÍ a že se stejně potkáme zase.

I když v jiných dimenzích, nebo paralelách. A taky trochu tomu nechci propadnout a skončit v hlubokém smutku. Navíc naše skvělá skupina i s průvodci pokračujeme dál. Ale ti mladí kluci, co se tady seskupí, aby nám dali svoje good by nám prostě přirostli k srdci jako všichni, co jsme se tu s nimi potkávali.

🚍V buse už na mě čeká Zuzi. Máme super místo vzadu nad kolem. Bus vypadá celkem v pohodě. Ten první tragický z Dillí máme všichni v paměti hodně zapsán, takže každý další v životě už bude jen lepší hahaha. Tady se člověk hodně rychle učí vděčnosti za vše funkční a zachovalé.

Než vyrazíme, trvá to ještě jakousi tu indickou hodinu a já mezitím i odběhnu zpátky do kempu na wc. Pak už tam vyčkáváme na zbytek. 2 kluci z pouště stojí dole a mávají.. Jsou tak sladcí♥. A pak, když tam zahlídnu fakt slzy, tak mě to dojme.

💮Nechci ani pomyslet, jak to oni mají, jaký je život každého jednoho z nich. Na druhou stranu zde je možná jiné vnitřní štěstí. Dá se to srovnávat? Dá se to chápat? Uvědomuji si toho robota v sobě, ten povrch, tu instantnost, rychlost, ty naše návyky, samozřejmost, nelidskost. I jak se jen tak míjíme v té dnešní době…

💮Rychle jsme se přizpůsobili. Srdce se otevírá. Ale jen na krátkou chvíli, než se zase hodíme zpátky do toho kolečka rutinního života. Oni v něm jsou teda taky, jen jinak. Nakonec máváme, pouštní resort, velbloudi, to vše rychle mizí. Ale kus nás tu stejně zůstává.