Indie můj příběh - část druhá

🇮🇳INDIE
Cesta k Jama Masjid, Delhi

Náš první den v Indii ve městě Dillí pokračuje..Po delším čekání na parkovišti blízko letiště nasedáme do 🚌busu s lůžkovou úpravou a větráčky, pohyblivými okenními tabulkami. Někdo si dělá srandu, že tento autobus jistě v dávném čase neprošel technickou kontrolou.

První co mě napadá, když si v těch svých nových kalhotech sedám na tu umaštěnou sedačku, že se hnedka zamažu a této své naučené opatrnosti se v duchu zasměju...to ještě nevím, jak si tady na tu osobní patinu velice rychle zvyknu a naopak mi to bude i vyhovovat. Jsme po těch dvou letech (8h +4h) velmi unavení a nevyspaní. Je zde +4 hodiny navíc. Organismus je trochu zmatený.

Jedeme NE dle očekávání do čistého hotelu, ale do chrámu Jama Masjid. Všimla jsem si, že je jeho fotka často použita v propagačních materiálech Dillí. Nejsme s tím moc spokojení, že to tak je, zejména skrz velkou únavu, ale co se dá dělat, to jsou výzvy na cestě!

👁️Sleduji z okna autobusu ulice a koukám na ten zvláštní kontrast upravených kruhových objezdů, zatravněných parčíků, lidí posedávajícíh v nich i okolo a to jak hezky oblečených, tak místy prostě chudáků různorodého vzhledu. Někteří posedávají i na špinavé ulici, nebo dokonce, leží, spí, někdy i celá rodina. Těm v turbanu časem říkám aladinové.

Jinak jsou tu pro mě novinkou tuk-tuky. Ty jsem zatím viděla jen v dokumentech a znám z vyprávění a tak jsem na ně zvědavá a těším se, jak se taky projedu. Někdy je v tuk-tuku nasáčkovaná opravdu celá rodina. Vnímám, jak se ti lidé tváří, odhaduji, co se tam zračí..často smutek, obyčejnost, pak asi nějaká představa, jak žijí a kde...a speciálně si říkám, jaký život tady asi mají ženy...

Troubení je v Indii běžné, ale nevadí mi tolik, jak mě před tím někdo strašil. Během přesunu k chrámu vidíme i nějaké památky a takový ten známý indický oblouk, stihnu ho i vyfotit. Za chvíli hustota provozu zesiluje, potkáváme různé povozy se vším možným, já to vidím prvně a tak můj mozek nestíhá...Tak tady bych se teda nechtěla pohybovat. A...

😮Pak nás bus "vyhodí" právě na takové rušné křižovatce, že je pro autobus docela pracné se tam vymotat (indická nepravidla) a pro nás trochu šok rychle vylézt v takové velké skupině do tohoto šrumce venku a zorientovat se. Moc se mi tam nechce, ale jdou všichni, musím. 👱‍♀️Dámička s představou odpočinku na lavičce někde u toho chrámu si beru svačinku a vodu.

Křest ohněm možná bych to nazvala o chvíli později.. Ulice jsou tu hodně špinavé, hromady odpadků a všeho možného. Celkem rychle nás obstoupí banda žebrajících dětí. Kdo to viděl v TV, tak si řekne jasně, ale jak to uvidíš na živo, jsi prostě v šoku. Radou nám je nic jim nedávat a tak se toho držím, ale vnitřně mám co dělat. Jsou divocí a draví. Náš průvodce má k ruce ještě další 2 Indy a ti je tak tak zahánějí a korigují. Když pak procházíme ulicemi, tak jsou tu různé ženy sedící na zemi nabízející cosi, co ani nevím k čemu slouží, ale je vidět, že taky asi na tom nejsou dobře a je to jejich zřejmě jediný zdroj přežití.

👣Procházíme takovou hodně zvláštní tržnicí a já se dívám na cíl naší cesty růžový chrám, co je ještě sakra daleko tam v kopci. Postupně se střídají skupinky žebrajících dětí, vypadá to, že mají svá omezená působiště.

Hlídám si kapsičku, co mám na břiše, nechci být hned první den okradena a taky mám z Říma špatné zkušenosti. Raději zde ani nefotím, spíš prožívám takové neznáme nové strachy a chvílemi se cítím pitomě, nejde to ani popsat. Ale vnímám, že ostatní na tom nejsou o nic líp.

Kuriozitou zde na těch "tržnicích" jsou jakési motory, nebo co to tady mají vyskládané na zemi, na ulici, v přístřešcích, přídomcích (nevím, jak to nazvat). Dál pak jsou už stánky s nějakými hadříky, látkami, cetkami - má to takový exotický ráz a překvapuje mne, jestli to tady opravdu někdo nakupuje.

Nemáme čas nic okukovat a navíc se necítíme moc bezpečně, jdeme poměrně rychle a já se rozhodně nechci ztratit a vzdálit od skupiny. Když vyjdeme nahoru k chrámu tak na schodech u chrámu je také množství lidí - ať už skupinek, nebo dětí, nebo rodin.. mnozí z nich natahují ruce.. vypadají opravdu nuzně a potřebně.. Mám dojem, že mě zblajznou. Mám vůbec právo tu být? Napadají mě šílenosti.

Je najednou těžké smířit se s tím, že jsem ta "bohatá" turistka a oni žijí takto. Je to spravedlivé?

U vstupu do chrámu necháváme boty, ale taky s obavou, zda nám je vrátí. Od toho je tu ale "hlídač bot" - ano - funkce jak vyšitá.. pohlídá naší skupině boty za úplatu, vše vyřizuje náš průvodce. Taky platíme vstupné. Jinak se pořád otáčím, kdo mě zas kde bude tahat za rukáv, nohavici a něco chtít. Jsme tady jak bílá výstavní skříň.

👁️Uvnitř v areálu chrámu to není o dost jiné, zase nás tam zastavují různé existence a já vnitřně řeším svůj strach, vnímám co se to vlastně ve mně děje. Co mi je však příjemné je kontakt holé nohy a dlažby u chrámu. V některé z "lepších chvil" to vnímám, že to je takové jako uvítání a kontakt s touto zemí.

Opět si kladu otázku, co já to tady vlastně dělám? Představuji si bezpečí hotelu, nebo místo, kde najdu klid. Jsem naštvaná a hledám v duchu viníky (špatná organizace a co já vím). Je to tak nové prostředí! Nemůžu si to užívat.. jsem uvízlá v představě, jak by to mělo být. Únava a nevyspání to ještě umocňuje. Nespala jsem už více jak 36 h.

Pak se tady odhodláváme jít 3 ženy na WC. Jinak dosud nebylo kde, což je fakt dost nepříjemné vydržet tento nekomfort. První indický záchod (nášlapný) v rámci chrámu je strašný, ale ne natolik, jak by mohl být, zdá se, že zde probíhá i jakýsi úklid. Na záchod nás sice pustili, ale pak se dohadují o peníze, víc, než byla domluva. Alespoň se po té cestě máme možnost někde vyčůrat.

📸Uděláme si pár fotek. Indové se chtějí fotit, já jsem vůči tomu v nepřátelské póze, neznám zatím tyto jejich způsoby, které si později osvojím a dokonce budu užívat.

Jsme rádi, když se zase prodereme to stejnou cestou s žebravými dětmi a dojdeme na hodně špinavé parkoviště, kde některé z žen využijí něco jako záchod co tu je, ale pak sdílí, že to bylo k pozvracení. Jak jsme rádi za bezpeční našeho umaštěného ohavného busíku, to mi hlava nebere. Když tam zalezeme, cvakneme si s holkama domácí slivky k tomu, což je pak už tradice nejen ráno, ale i večer.

Co mě hodně zasahuje je asi 10 leté děvčátko, které drží v náručí mimino a žebrá, to je teda velká sílá. Celé to ve mě i po tom nevyspání během dlouhých letů aktivuje základní instinkty a můj mozek si to zpracovává. Fakt se bojím a nejraději bych splynula s davem.

😮Čeká nás přesun na hotel a kus pěšky s báglama od busu, který nemůže zajet až na místo, kde hotel stojí. To už pak chápu, proč kufr na kolečkách není úplně tou nejlepší alternativou. Jdeme rozkopanou ulicí, naproti slamy, přístřešky lidí bez opravdového domova, jak jsme zvyklí. To, že táhnu těžký náklad je v tuto chvíli asi to nejmenší. Těším se, jak vydechnu.

🏨Když už jsme na recepci prvního hotelu, tak alespoň částečná úleva přichází. Pozoruji, co se ve mně děje a taky ostatním ze skupiny, hledám sounáležitost, ale ta už tak nějak přirozeně jede. Snažím se zachovat klid a být trpělivá. Když dostaneme pokoj, tak jsem překvapená, čekala jsem něco mnohem horšího a máme 3 pevné postele a dokonce čisté povlečení. Koupelna taky good. Takže vděčnost vysílám kolem sebe a jsem zvědavá, co bude dál! Jestli to přežiju 💀.

😀A pak už začíná naše první přehrabovačka ve věcech, které taháme s sebou. To je komedie. To, jak máme mimo mozek tak máme opravdu mimoňské rozpravy a nevíme, o čem mluvíme, natož co hledáme. Skleróza hadra a smích to jistí. Takže záchvaty smíchu jsou nyní časté. Únava je tak velká, že se asi 100 x přistihneme, například že trpíme samomluvou (nahlas odříkáváme, co konáme). Asi tak 4x se "lupnu" holení do rohu postele téměř na stejné místo..a skučím bolestí.. tím začíná série modřin na pravé noze 🤣.

Welcome to India! 🇮🇳