Část třetí: Cesta indickým vlakem
🇮🇳INDIE
Můj příběh část třetí - cesta vlakem z Dillí do Jailsalmeru
👁️Po jedné noci v hotelu v Dillí vstáváme brzy už dle místního času (jsme posunutí o 4,5 h napřed) a tuším mám budík nastavený už někdy na 3. 45 nevím. Přijdu si jak v bojové akci.
☕Omezuji pití čaje a ranní rituály, které mi doma zaberou většinou až 2 h
na rychlý průlet koupelnou, sbalení nezbytností a uvolněním místa i mým dvěma souputnicím Zuzce a Míši. Pak už jen zas vše narvat do plné polní a být v půl paté dole v hotelu na značce, kde už se srocuje zbytek našeho konvoje. UF.
😮Vyrážíme v seskupení kupředu ulicí. Já velký bágl na zádech (20kg) a malý na prsou asi 7 kilo plus nějaká ta voda (bez ní se neobejdeš) a taštička s nezbytnými nesmysly ještě plandá po mém boku. Při tom všem držím balanc s kamerkou telefonu a zachytávám co jde. Protože to bude skvělej matroš, žejo.
Chvílemi to tady vypadá jako ve válce, takhle nějak si to představuju. Ze zdí domů trčí dráty, ulice jsou rozkopané, různě hromádky smetí a odpadků, někdy svršky oblečení, kdesi cosi. Ve vzduchu je smog, jakoby někdo pálil gumy, nebo nebezpečný odpad.
🧳Cesta je divoká, asi kilometr, nevím. V noci začali opravovat hlavní tah, tím je ulehčen průchod částečně, než se teda napojíme dál už na rušnější komunikaci. Pak tam vzniká dopravní uzel, kdy jak už jsem dřív psala, přednost má ten, kdo se prodere dříve. Naše 43 členná skupina se tak občas trochu roztrhne a já se snažím koncentrovat a neztratit se v tom.
🚌Pak už nás čeká bus o dost lepší jak včera a my s úlevou nalézáme a libujeme si v tomto novém luxusním povozu! V porovnání s tím včerejším je tento prostě 1A.
Cestou ještě tmou sledujeme slamy podél ulice, koukáme na to v čem ti chudí lidé dokážou žít. Na ulicích leží mimo lidí odpadky, exkrementy a semtam různé zjevy se tu nabízejí. Taky zahlédnu nějakou zajímavou budovu osvětlenou růžově, tipuji chrám, ale nestihnu identifikovat, co by to mohlo být, ale je to krása oproti tomu marastu.
🚂Po nějaké době asi tak třičtvrtě hodiny jsme na hlavním vlakovém nádraží v Dillí. Překotně vystupujem. Musím se koncentrovat a nic nezapomenout.
Vypadá to tady taky dost undergroundově a tak tajně doufám, že to projdeme bez úhony. Lidé různě spící, polehávající pod plachetkou osoby.. a zase bída, utrpení, tady asi normál, jen z mého spektra to takto vidím a poprvé v životě. Srdce mi tluče a z nějaké úrovně pozoruji, co se to odehrává. Jakobych se dívala na film a opravdu byla v něm přítomna!
Chvíli trvá než zase seskupíme svoje věci, co máme s sebou. Kolik že toho máme? A co mají oni? No to je nepoměr. Kolik věcí vlastním? Uf. Potřebuju to?
👁️Pak musíme prolézt takovou kontrolou, připomíná to tu, která bývá na letišti, jen jsou zde bojovější podmínky a vše jde hodně rychle. Už jsem na řadě! Je to dost nečekané a tak mě málem pás vcucne i s batohem, když ho tam odkládám ze zad. Stihnu se tomu spíš pro sebě zasmát (kdo by si toho všiml, každý má co dělat sám ze sebou) i když mám na mále. Tak asi dobrý, na trapasy tady není místo a třeba bych tím pásem i projela haha..Pak si to zase seberu, nahromadím a jdu dál se skupinou.
😮Zdeni, musíš se hlídat, ať se neztratíš. Starám se o svoji malou holčičku, která se tak pořád bojí a je ve střehu. No a dál už nějak tak vyčkáváme co bude dál ve skupině a sledujeme zde okolní dění. Je to pro mě úlet. Zajímavé bude, jak to vnímají ostatní, tak nějak vnitřně. Nahlížím do jejich hlav...
Po nějakém čase dojde náš indický průvodce a zavelí skupině k dalším pochodu už na naše nástupiště (hurá). Cestou na náš peron zase koukám po lidech, jaké jsem nikdy neviděla, vnímám celou tu atmosféru zahalenou do mlhy, nebo spíš smogu. Vzduch je těžký a mám dojem, že už jsem to někdy zažila, mám "dejavu" a nejvíc mi to připomíná jakýsi očistec na zemi.
📸Další scenerie přímo u vlaku, který už na první pohled připomíná dobytčák jsou úchvatné. Slunce si začíná prodírat cestu do nového dne a žlutá barva se snaží prorazit přes ten smog. Do toho krákorají vrány (ty mě pak provází symbolicky celou cestu). Je to prostě mystické, tak nějak chorobně krásné. Nevím, jak jinak to uchopit. Dál sleduji dění kolem a v sobě. Moje strašáky ve mně jedou. Vím, že dopředu si dělat katastrofické scénáře nikam nevede a tak si raději maluju to dobrodružství v té lepší verzi.
👁️Do vlaku není vidět a moje představy o jeho útrobách jsou taky různorodé. Nevím proč, ale napadá mě koncentrák (takové ty nákladní vlaky, jak je tam narvali), což je už morbidní hodně. Na mysl mi jdou i historky od blízkých, co tu už byli a vysdíleli mi jejich prožitky. A jasně, nikdy se to neopakuje. Vždy to bude jiné. Tak se uklidňuji dál...
U našeho vlaku je stánek s nějakýma pytlíkama čipsů, bonbůnu, lahví, vod, ale špí nic moc lákavého. Kupuju si vodu, abych v tom vlaku neumřela že jo (:P).. .a spatřím Nescafé 2 v 1 v plechovce ! To jako fakt ? Ó jaká šance si dát ranní dobrou kávičku. Jdu do toho, později nelituju, bylo fakt vynikající a s vanilkou. Možná, že jsem si toho tak vážila jsem si ho od dost víc vychutnala. Asi po hodině se začneme umísťovat do vagonů dle místenek. To je přesně dáno. Lístky byly koupeny hodně dlouho s předstihem.
🚂Vlak působí na první pohled zevnitř vojensky, ale spíš teda menší vojáčky, než jsme my vysokáni z Evropy. Asi to bylo navrženo pro indické typy postavy. Nicméně zprvu obdivně koukám na ta "kupé" která nejsou jak u nás, ale propojená a sdílená.. Hledám to dobré, funkční, zajímavé. Zároveň vnímám počátek velkého dobrodružtví, které se ještě touto cestou vlakem umocňuje.
Připadám si trochu jak na táboře, když mi bylo tak 11 let.. to byly storky! A že teď budeme sdílet společně tento poměrně zúžený prostor. Jsem ve skvělé společnosti Zuzky, Mišky, Dity a taky Alči. Alču ještě osobně neznám a jsem na ni moc zvědavá. Ráda poznávám nové lidi a povahy. Brzy se z ní vyklube veselá fajn holka s pořádnejma bagančatama. Usádlí se uplně nahoře a netrvá dlouho a už si ve své betličce pochrupuje. Nejdřív jí však udělám veselé foto, co slaví úspěch hlavně u ní v práci.
🚻No a pak jdem okouknout sociální zařízení - to od čeho fakt nic nečekáme, ale z mých cest už turecký záchody znám a tak to hodnotím, že dobrý. Na wc je taky voda na opláchnutí, něco jako bidet, ale prostě ten styl, kdy je voda v nádobě a u toho konvička. V chodbě mezi vagony je umyvadlo. Voda teče. Samozřejmě není na pití, ale to snad ani u nás ve vlaku není :).
Ještě než vlak vyjede jsou tu takoví jeho čističi, takže aspoň vidíme, že se opravdu vlak nějakým způsobem uklízí, než nabere nové masy. Vyfasujeme i prostěradlo a povlak na polštář. Čistotu každá hodnotíme dle svého vědomí, adaptujeme se do toho a pak už si chystáme pelíšky a udomácňujeme se.
➡️Vedle vlaku je strouha a v ní nějaká voda, nevím nač to je, moc to nesmrdí, ale jsou v tom odpadky. Pak se vlak začne rozjíždět. Já jsem zvědavá uplně na všechno. Na lidi z naší skupiny, jak se zde poskládali, ale hlavně na to, co je za okny. Sleduju ty scenérie těch nejobyčjnějších lidí, kteří zde takto žijí na ulici, případně v nějakém přístřešku z hader, kartonu, kdoví čeho, spí zde a suší si prádlo v místech kolem kolejí a nádraží.
🚂Když se vlak už rozjede tak hltám cestou slamy. Ty jsou fakt na odpadcích, různé takové chatrče, nebo zříceniny.. V tom vidím ty lidi, jak se tam pohybují. Žasnu. Chvíli si povídám s Hankou o tom, co právě vidíme. Ta má super místo u okna dole, než si ho později zabere nějaký Ind.
Pozn.VIDEO z těchto míst přidám sem,až bude na mém YouTube.
Když se po nějaké době nasytím těchto obrazů a řeknu si, že už asi není co vidět, vracím se zpátky k mé sebrance a z vesela koukám na šťastnou Zuzi, která když zjistila, že je možné zapojit její prodlužovačku do zásuvky, má z toho fakt radost a tak společně vyjmenováváme všechny výhody, které nám to přinese! A taky plánuje, jak nám uvaří teplou snídani ! To se pak taky bude spinkat, když budou mít medvídci plná bříška ♥.
😉Stává se z toho skvělá zábava, mám k tomu i tutoriál, určitě budeme slavný, až to píchnu na Tik-tok, protože videa o vaření prostě frčí.
Celý proces vaření ve vlaku je sranda. "Magická spirála" ohřívá vodu asi třičtvrtě hodiny, takže dlouho. Ale bavíme se skvěle. Zároveň jak už jsem psala, vnímáme to jako jeden z luxusů pobytu v tomto pohyblivém zařízení. Mezitím Míša už polehává a Alča spí. Dita se hemží nahoře a my se smějeme. Jakmile dojíme vzácný pokrm, je čas ulehnout a alespoň zkusit zaspat. Venku je sice denní světlo, ale máme obrovský deficit a už jsme toho hodně přežili... přece jenom.
😴Spím asi 2 hodiny a pak musím jít zkusit ten záchod. No nic zvláštního se tam nekoná a tak podlehnu pozorování krajiny v chodbě, kdy na obou stranách má vlak otevřeno a to dokořán, je polední slunce a teplo.. vítr fouká z obou stran v chodbě vlaku. Hraju si s představou vypadnutí a totálního svého zániku a zároveň zas mám chuť něco z toho zvěčnit.
Sem tam potkávám někoho do party, chvilku mlčky pobydem a pak si jdeme každý zase po svým. Mám ráda tento svůj klid a prožívání. Užívám si tu totální přítomnost. Celé toto dění tak nějak ve vlnách pokračuje. Jsem nezmar a nespím. Nechci nic propásnout! Chodím po vlaku a sbírám interakce s lidmi. Je tu i hodně Indů. Zatím je neznám a jsem zase zvědavá. Jací asi jsou?
👁️Po nějakém čase, když už vystřídám různé možnosti zevlingu po vlaku a jdu na pozvání Šárky do druhého vagonu, kde je další část skupiny včetně našeho velkého šéfa, který zrovna hraje na kytaru. Ostatní zpívájí a trochu poskakují. Zde je už mnohem více Indů, než u nás. Ale zdají se neškodní a happy. Jsou zvědaví a myslím, že si tu hudbu rádi poslechnou. Určitě jsme pro ně zajímaví.
😮Potom už mě zde nebaví stát a mizím zpátky. Můj činorodý duch hledá zas nové podněty, až se začne trochu nudit. U nás v kupé se dějí věci, někdo medituje džiberiš a někdo drží bobříka mlčení. Já to bojkotuju, protože mám přece svoje akce tady.
Na konci druhého vagonu potkávám křehkou Jitku a tak tam spolu koukáme do té buše zatímco krajina postupně růžoví, jak se blíží západ slunce. Občas mám pocit jako z westernu, ale to byl divoký západ, tak nevím, toto je spíš divoký východ..
📸V jednu chvíli čupím na zemi a fotím si scenerie západu v chodbě na druhé straně vagonu a opět z otevřeného vlaku. Jsem si vědoma nebezpečí a toho, že bych třeba taky mohla vylítnout ven. V tom z druhé strany projede megarychlostí jiný vlak, až se opravdu leknu. Zjišťuju, že jsem stále na místě kousek od otevřených "vrat" a držím se při zemi. Když to vidí Alča, leknutím poruší bobříka mlčení :D. A tak se tomu smějeme, přičemž Alča vytržena z toho úkolu, který prý nesplnila o 10 minut má teď svoji chvilku svědomí a dumání, jak s tím naložit.
🚂Vlak zastavuje v různých stanicích a většinou v každé zastávce do něj nalezou prodavači všeho možného i nemožného. Jsou to jakési džbery, ze kterých to pak vydávají rovnou holýma rukama.
Dá se taky možné vylézt ven a něco si koupit ve stanici, hlavně masalu - čaj čaj, jak oni říkají. Ale stejně to nikdo moc neriskuje. Já bych tam nerada zůstala a když jo, tak asi ne dlouho celá.
🌄Později, když už slunce zapadlo, tak má noc ve vlasku úplně jinou energii. Atmosféra trochu houstne. Je to vzrůšo a taky není.
Křehká Jitka na jednom konci vagonu obklopená Indy a nepříjemnou klimou se s námi domlouvá na přesunu k nám. Máme tu ještě 2 fleky a myslíme si, že nebudou prodány. To si však bláhově myslíme asi do půlnoci, kdy se k nám do našeho "kupé" najednou zničehonic objeví jakasi prapodivná skupina.
👁️Hle. Starší Indka v tom jejich hábitu a manžel, ten vypadá docela seriozně a usmívá se. A pak nějaký flaneláč s takovým zvláštním nebetyčným usměvěm za kterým nevím, co stojí. Ten k nim ale nepatří i když to dlouho působí tak, že jo. Jelikož čekám průser a už se to rýsuje ve vzduchu, tak s nádechem mizím na druhý konec vozu. A zde se tedy taky dějí věci !
😀Jedna taková divná skupina jede "džiberiš" (speciální jazykové cvičení na odpoutání se od mysli) velmi podobný jazyku hindu ! Poznávám v nich část naší skupiny. Paralelně s nimi je slyšet místní "džiberiš" - origo, no prostě ten jejich jazyk... jakobych to znala, viděla, slyšela, je to komické, divné a při tom tak úžasné. Je z toho však i přes jazykovou "shodu" jasné, že se dohadují o fleky ve vlaku ! Abych to tak černě neviděal, zapojuji se chvíli do té naší hatmatiliky a jsem ráda, že jsem příslušnící právě tohoto gangu. Toto nejlíp pochopí návštěvnícy MC Lažánky :D.
👁️Abych byla spravedlivá, je třeba přiznat, že jsme se tam roztáhli a neměli právo na některá místa a tak se to pak nějak urovnává a pozice jsou změněny dle místenek. Když se vracím zpátky k nám, ségra Míša je taky přestěhovaná o patro výše a já jsem v dalším údivu, hlavně když vím, jak skálopevně si za tím místem stála a byla si jím jistá. Nicméně paní jí lehla rovnou do postele (málem ji zalehla) a jednoduše ji odsud po indicku vysunula . Ještě se tam skoro perou o věci a já cítím, jak se náš prostor, to naše "útulné" kupé zmenšuje.
‼️Ano, moje klaustrofobické založení se dere na povrch najednou víc a víc. Manžel od té indické paní říká, že byly na Srí lance, je ke mě milý docela a tak mě to trochu uklidňuje.
Ti dva zalehnou a na hlavní scéně je teď "flaneláč", který upadl do podezření, že je to tipař! Nezdá se nám a Ráďa od vedle z kupéčka říká, že už teda spát nebude a její základní instinkt je v pohotovosti a taktéž ten můj. Nicméně to graduje dál a v další zastávce ještě nastupuje zfetovaný vychrlý kluk ve žluté čepici, který vzápětí dlachní Míšiny nohy. Občas obdivuji, jak v tom Míša vypadá poměrně klidně.
🥸Je čas najít Kamala, našeho průvodce ! Fakt se se bojím, i když i tak jsem nějak v klidu. Nejsem v té situaci samotná. Stojím dál a sleduju dění. Flaneláč se občas zatváří a pak se teda posune kamsi dál, čímž potvrzuje domněnku tipaře. Manželský pár je zalezlý pod dekami. Před tím nám ještě hustě odšoupli naše zavazadla. Žena byla hustá a nekompromisní. Vnímám tam takovou tu horkou cikánskou krev. Za chvíli usnou. Někdo hodně chrápe. Je nás zde 6 plus 1 Zuzka v průchoďáku.
🤨Já zatím stojím ještě a nevím teda. Mám potřebu hlídat, dokud to nezhodnotím na "safe". Jo a ten feťák naštěstí zmizne. Šla jsem probudit průvodce, ač nerada, ten totiž sotva když na chvíli zadříml, tak po zákonu schválnosti nastal problém.. Nicméně jeho aura nejspíš zapůsobí.
Ještě jeden hezký element tu s námi je a to Indka asi našeho věku (+/-) sedí dole na lůžku pod Zuzi taky v té průchozí uličce. Zdá se ok, usměvavá po celý den. Ale pak se z ní v noci vyvine telefonující zombie, které volá opravdu celou noc non-stop. Do toho netaktně rozsvicuje Zuzce nahoře ostré světlo. Vypadá to jako scéna z hororu, vymývání mozku, nebo že by osvícení. Co Zuzi?
😴Já nakonec teda zalezu do svého mini kutlochu, tak maličká a úzká mi přijde ta postýlka, která je nad tím mohutným Indem pode mnou. Nějak teda to svý dlouhý tělo naskládám do spacáku na prostřední palandu. Stísněný prostor je znát. Chvíli nechci už nic vidět a tak se otáčím na břicho a hlavu si zakrývám spacákem. Takový svůj svět si vykutám, prostor pod hlavou je však nějaký vyviklaný a tak mám pocit, že fakt vypadnu z vlaku, jsem tak citlivá na ten zvuk, že mi přijde, že jedem v nějaké plechové mostrózní krabici. Možná že i chvíli usnu. Avšak hluk, otřesy vlaku, smrad - už opravdu vnímám vydýchaný vzduch, jsem už tolik hodin zde...
Cítím se fakt nepatřičně, nepříjemné, uvízle, hledám myšlenky na něco jiného, ale to moc nejde. Mám dojem, že zjišťuji, co je to nastupující panika :P.
Můj malý klaustrofobik začíná mít pocit válečného tažení.
😶🌫️Musím podotknout, že pán pode mnou se uvolňuje každých 5 minut a to doslova i se zvukovým doprovodem. Umírám.
Ostatní spí až na Zuzku, která je atakovaná telefonistkou, která opanuje vypínač k ostrému světlu přímo nad ní. Žasnu. Už chci konec. A ten se prý ještě neblíží. Hm, tak co budu dělat, nevím. Obdivuji zbytek vlaku, že spí.
🤐Pak se rozhoduji jít na stezku odvahy na záchod spícím vlakem, no snad mě někdo neukradne. Když vykonám potřebu, můj stav je hodně divný, tak jdu zpátky a vidím v prostoru mezi vagony manžele z našeho kupéčka, jak jsou aktivní a shromažďují zde svoje věci. OMG! Že by se chystali vystoupit? No ano, jsou to miláčci, hned je to znát, když vypadnou.. 💃
😝Pak už je tam trochu víc dýchatelno, avšak moje amygdala je v provozu a už spát nehodlám. A pak ještě to dění trvá nějaký čas. Z vedlejšího kupé vystupují 2 Indové co taky svítili jak o život. Pohotově tam k nim jdu zhasnout taky ostré světlo, které svítí na dost dalších lidí. Pak přistupuje další Ind na místo nich a rovnou se vyvalí do jejich postele a povlečení neřeší. Nicméně ho chvilí taky zkoumám, co kdyby...
👱♀️Až do samého konce netuším, kdy už bude konec a budeme v cíli.. Má představa prodloužení těchto muk mě dál ničí. Míša si myslí, že nás čeká ještě pár hodin. Brzy však zjišťujeme, že se už blíží naše cílovka ! Budeme v ní jen o půl hodiny později, než je vlakový řád, což tu není zvykem. Obyčejně prý vlaky mají tak 2 hodiny sekeru.
🛤️Tak a je dokonáno. Příběh z vlaku tak pestrý co se nebude opakovat je napsán na věky věků...
A my se začneme hemžit a sbírat naše věci a vylízat z této plechové krabice, která nám byla oporou i vězením po nemalý čas. Čekám, až se ostatní sbalí, pomáhám s věcmi, až sama nakonec ve vlaku zapomenu fungl novou karimatku😲. Ale žiju!