15.9. 2026 Přivítání v Dillí

A jsme zase tady. Přijde mi to jako rutina i když jsem čekala půl druhého roku! Existuje ten čas vůbec? Na letišti to je na dýl. Máme takový stádo efekt a moje trpělivost chvílemi pění. Příjezdové kartičky se tentokrát dělaly on-line.

Tak si člověk říká, že by to mohlo být rychlejší. Ale není. Musíme najít odkud a kde vystát frontu, než si nás prohlídnou, zeptají se na účel cesty a kam, zkontrolují víza a ty vytištěné karty a pak nás přes takový ten scaner obličeje pustí dál.

Jdu první a hledám cestu k zavazadlům. Pak se vracím, abych skupinu nasměrovala, kde to je. Už je to tady vyložené, celá hromada kufrů. Tak co, každý si sbalil "barák" na tři týdny.

A věčná otázka není toho moc je jasná. Je. Ale nevíš, co se ti kdy bude hodit. A hlady bychom určitě taky neumřeli. Tak příště Zdeni, pamatuj, že zas ti to jídlo zbylo.

No a letos nás skupinově ani nikdo nevyfotil. Byla uvítací píseň, ale jiná, než Severní vítr (i když táhnem na Sever), ale asi taky proto, že nás policajti a asi i armáda vyháněli a zakazovali nám tady zpívat. Dokonce měli snad samopaly, nebo co.

Překvapil mě Igor, jak byl totálně v klidu a dál pokračoval s hraníma zpěvěm. Průvodce jim zkusil něco sdělit na naši obhajobu, ale moc to nezabralo a museli jsme prostě vyklidit prostor na nedaleké parkoviště.

Tam si pak narychlo přebalíme věci a jedeme na chvíli spočnout do parku. Tentokrát je strašné vedro, sluníčko svítí, ale leje z nás. Hůře se v tom pohybujeme. Zas taková změna to není, protože u nás to léto bylo taky horoucí, ale tady to je větší síla v kombinaci s naší únavou a těmi krámy, co si vezeme.