7.3. 2025 Ranní meditace u Shivsagar Lake

Abychom využili náš čas naplno a poznali roztodivné Khajuraho co nejvíce, dáváme si budíka už na brzy ráno, abychom vyrazili ještě před rozbřeskem slunce. Navíc jezero, kam se vydáme bývá později v obležení, protože slouží jako jakási koupelna pro domorodé obyvatele.

Bereme si naše čisté karimatky (kdo má) a vydáváme se ranní ještě tichou ulicí do akce. Cestou nevidím nic zajímavého možná kromě občasných kreseb bohů a bohyní na plotech, což vypadá exoticky a krásně.

Když přicházíme k jezeru, tak je tam nějaký nepatrný pohyb, dokonce i pod přístřešky u stánků, kde se potom prodávájí různé cetky, koření a plodiny. Moc to tady nevoní a na zemi není čisto.

Dojdu ke břehu, abych se pokochala pohledem na jezero a trochu nasála tu atmosféru tady a odlišila ji od té, co už znám. Je to tady v mnoha ohledech tak jiné!

Skupina už mezitím zase pokročí, tak je zvládnu dohnat. Pak se zastavujeme na břehu jezera. Nicméně taková špína co tu je v nás vyvolá vlnu odporu.

Představa, že si tady rozložím karimatku, nebo položím cokoliv je odpudivá a tak se tak i chovám. Na odložení tašky hledám co nejčistší místo na schůdku. Ostatní se tváří podobně.

Pak tady Igor rozjede ranní taneční vlnu. Já jsem ale ve svém ospaleckém módu a nic se mi nechce. Tak nějak to vnímám. Těším se, až vyleze slunce. Sleduji skupinu, občas se přidám, ale můj pocit odporu stále trvá.

Mezitím tam nějaká žena dojde prát svoje prádlo (mezi prvními) a asi provede i nějakou očistu sebe. Napadne mě, že nevím, jak si čistí zuby, to snad ne touto vodou.

Ale víc nesleduji. Pravdou je, že v jiný okamžik opodál zahlédnu týpka, jak do jezera očividně močí. Hm, hustý.

Později se ptám Prema a ten mi sděluje, že naproti, jak je ta velká budova s těmi schody (gháty) tak se tam spalují a pohřbívají mrtví.

Nezahlédnu to přímo teď ani později, takže ověřené to nemám. Ale předpokládám, že v Indii tento zvyk bude platit obecně a že popel z těl se nesype jenom do Gangy.

Když se skupina zase rozejde dále do takového hlídaného prostoru nejstarších světišť, začne konečně slunce vycházet a my máme možnost zahlídnout takovou část města, kde jsou právě takové stany, či chatrče, viz foto.

Takže i takto se zde žije, na mnoha z místních lidí je vidět, že to vše co mají je to, co vidíme a že vlastně žijí takto na ulici. Hádám, že vysokého věku se nedožijí, často pijí i alkohol, ale nějaké nevalné kvality, aby se duše alespoň trochu zaradovala v jinak tak bídném životě.

Později jsme viděli na rekonstrukci chrámu těžce pracovat ženy, které vozily materiál na kolečkách na stavbu . Týdně si tak prý může přijít asi na 500 rupií (našich 120 Kč). Lidé zde nemají žádné jistoty, když onemocní, nebo není počasí atd. Proto i ten alkohol a ve 30 vypadají na 50. V období veder a dešťů to bude asi to nejtěžší vůbec přežít.

Vstupenky jde koupit moderní cestou na QR kód, tak to mě pobavilo, že právě tady to jde 💫. My teď jdeme okouknout jedno z nejstarších míst v Khajuraho. Není to ani ten chrám, který se rekonstruuje a kam dostáváme příkaz nevstupovat, ale místo naproti němu. Dozvídám se, že se tam konávaly starodávné obřady na počest bohyně Kálí.

Na vstupu nám zadrží velký reproduktor a stativ. Kontrolují nám kabelky a batůžky. Je to takové zvláštní. Tady nemáme co spáchat, když si to tak uvážím. Možná tak jenom rušit posvátný klid. Ale už si zvykám, jak to tady mají s pravidly.

Každopádně paní na vstupu, co nás kontroluje (často je to rozděleno, žena - ženy a muži muže) má špinavé ruce a oloupaný lak na nehtech. Asi to je taky vypovídající, jak žije.

Jak jí asi je? Stojím tady, mám všechno z jejího pohledu, určitě by chtěla být na mém místě, napadá mě. Anebo je šťastná, tak jak je, to nevím, ale moc tak nevypadá. Hlídač jde za námi.

Já a Verča se držíme opodál za skupinou. Nabídne se, že nás vyfotí a hned poté natahuje ruku a chce peníze!

Hm, na to, že nás tady malou chvíli zpět buzeroval, a kontroloval se nebojí říct si o úplatek. Na druhou stranu, nedivím se. Pak se ho nějak ale zbavíme, Kamal mu něco řekne, abychom si mohli dělat, co chceme.

Přicházíme k místu, kde vystoupáme na takový kopeček s malou kapličkou, chrámečkem a kde nás vítá bohyně Kálí, soška poznamenána věky časů. Další monumenty tu leží kolem dokola. Uvelebujeme se na slunci s výhledem do širého okolí. Naproti nám je chrám, kam nesmíme, ale už teď se spekuluje nad tím, od čeho jsou pravidla 😏😺.

Nastává chvíle klidu a rozjímání. Každý si tu nyní pobudeme po svém a ponoříme se do svých hloubek a ticha, možná rituálu. Je to takové spočinutí. Mám ráda, když se čas zastaví a prostor se tím nejen v nás otevře. A tak se to tak trochu uděje i tady v každém z nás...

Nakonec se nám i podaří jít se podívat naproti do chrámu, kde už se mezitím začalo zase pracovat. Skládají ho zpátky dohromady, kostičku po kostičce.

Viděla jsem toto v Kambodži, kde na to pracovaly celé týmy z Německa a Francie a výsledek byl opravdu úchvatný. Musí se to nejdříve počítačově zpracovat a pak se to přenese do reálu. Je obdivuhodné, jaké jsou už dnes možnosti. A tyto památky za to stojí.

Když se dostatečně nasytíme nového dne na tomto silném energetickém místě, pomalu se po skupinkách vracíme zpátky do našeho hotelu na snídani. Už mi vyhládlo a tak se těším. Když mám hlad, chutná mi všechno i jen obyčejný toast s marmeládou, což je tu časté. Ale zase ta výborná masala!

Zůstávám mezi posledními s Premem. Jsem ráda, že tu spolu můžeme pobýt. Má čistou energii a jeho společnost mě těší. Mluvíme spolu naší hezky lámanou angličtinou, chvílemi mlčíme.

Ptám se ho na nějaké věci, co mě zajímají ohledně života v Indii. Cestou zpátky jdeme opět kolem jezera, kde už ranní koupele a očisty probíhají ve velkém. Míjíme stánky a prodejce, co čupí na zemi. Je to vše takové pestrobarevné.

Na recepci nás uvítá veselý pán v kloubouku, kterého vždy ráda vidím. Jsou tu takoví veselí a pozitivní. Výzdoba recepce hotelu zde je také plná barev, bůžků. Uvnitř je takový rostlinný ostrůvek a labyrint, cestou k našemu pokoji obdivuji další části a zákoutí.